Kde se káva pěstuje

Etiopie je považována za rodnou zemi kávy. Najdeme zde jedinečnou rozmanitost a nezaměnitelný charakter. Za nejlepší oblasti pěstování jsou označovány plantáže Yirgacheffe a Sidamo, ale velmi ceněna je i káva z oblastí Djimmah, Limu, Harrar a Gimbi.

Pěstování kávy zde začalo před více než 100 lety, tehdy ale bez většího hospodářského úspěchu. Ten přinesl teprve rozvoj strojní techniky pro sklízení bobulí v 80. letech minulého století, kdy se pěstování kávy začalo vyplácet.

Bolívijská vysočina dodává báječně vyváženou kávy s krásnou sladkostí. Bio Arabica s certifikátem Max Havelaar z Bolívie, kterou odebírá i Turm Kaffee, vyrůstá v provincii Caranavi, v regionu s názvem „Yungas“. Nachází se na východním okraji And, které jsou z hlavního bolívijského města La Paz dostupné pouze přes čtyři až pět tisíc metrů vysoké přechody. Místní klima už dává tušit blízkost tropické Amazonie.

Největší producent kávy na světě je synonymem kvality i kvantity. Pěstuje se zde velké množství kávy Arabica, která se sklízí strojně. Zcela opačně je tomu u zrn odrůd Santos a Yellow Bourbon. Santos se sklízí pouze ručně a prochází suchou nebo polosuchou („Semi Washed“) úpravou. Tato káva je oblíbena zejména pro své středně silné kulaté tělo a mírně nasládlé tóny.

Káva z Kostariky patří k těm nejlepším na světe. Plantáže se rozkládají v nadmořské výšce 700 až 1 600 metrů. Nejdůležitější pěstební regiony se nacházejí ve středu země a patří k nim Tarrazú, Heredia, Tres Rios, Volcán Poás, soustředěné v okolí hlavního města San José. Pěstují se zde zejména variety odrůdy Arabica – Caturra a Catuai, které se upravují výhradně mokrou cestou („washed“).

Kávové plantáže v Salvádoru s ohledem na klima již první pěstitelé zakládali na horských svazích směřujících k moři. Káva se začala pěstoval přibližně v polovině 18.století, ale tehdejší místní lidé ji využívali pouze pro vlastní potřebu. V Salvádoru najdeme výhradně kávu odrůdy Arabica. Výsledný produkt je velmi kvalitní a navíc vydrží po dlouhá léta a ani pak nezůstává své pověsti nic dlužen. Ze salvádorských kávových zrn se připravuje mírně aromatická káva s lehkým tělem a lehkou kyselostí. Jako příjemný bonus káva zanechá na jazyku svěží a intenzivní dochuť s vyváženou sladkostí a kyselostí a rafinovaným nádechem čokolády..

Ve výše položených regionech velkého producenta kávy se získávají zrna pro jednu z nejlepších káv světa. V hornatých oblastech jako je Antigua, Cobán, Atitlan, San Marco a Huehuelenango se na sopečných půdách pěstují převážně druhy Typica a Bourbon známé odrůdy Arabica, přičemž kávovník tu roste převážně ve stínu. Státní dozor nad kávou – Amacafé – uděluje jako nejvyšší stupeň kvality označení „SHB“ („Strictly Hard Beans“), které se uvádí před názvem konkrétního místa pěstování.

Jediná oblast v USA, kde se pěstuje káva, leží na Havajských ostrovech. Káva se spíše podobá svým středoamerickým než pacifickým příbuzným. Je charakteristická svou bohatou a silnou kyselostí, středně těžkým až silným tělem a velmi komplexní strukturou aroma.

Ničivý hurikán „Mitch“ připravil v roce 1998 Honduras o velkou část kávovníkových keřů. Jejich obnova pokračuje jen velmi pomalu i přesto, že zde panuje optimální vlhké a teplé karibské klima. Ideální podmínky pro pěstování kávy jsou nedaleko hlavního města Tegucigalpa. Nejlepší pověst mají však zrna z regionu Marcala poblíž hranice se Salvádorem. I zde je nejvyšší stupeň kvality označován písmeny SHG. Dobrá káva z Hondurasu má silné tělo a poněkud násládlou, velmi bohatou chuť.

Některé z početných ostrovů Indonésie mají v pěstování kávy dlouhou tradici. Prvním ostrovem, kde koloniální panstvo z Holandska začalo kávu pěstovat, byla Jáva. Houbová choroba způsobující rzivost rostlin zničila počátkem 20. století téměř celou produkci kávy na ostrově. Většina ploch pak byla znovu osázena odrůdou Robusta, odolnou vůči nepřátelským houbám. V průběhu doby se pak začala postupně vracet i Arabica. Káva ze zdejších plantáží je silná, nepříliš kyselá a může být částečně skladována po dobu jednoho až dvou let.

Ostrov Jamajka protíná napříč majestátní horstvo, které na východě dosahuje v Blue Mountains až 2 300 m.

V Keni bylo pěstování i prodej zdejší kvalitní kávy po dlouhou dobu organizováno centrálně a velmi efektivně. Veškerá produkce byla dražena v aukcích. Důsledkem této centrální strategie je velmi dobrá kvalita s relativně vysokou cenou.

Kolumbie se po dlouhá léta držela na druhé příčce žebříčku světových producentů kávy. Z tohoto místa ji však sesadil Vietnam. Kvalita kolumbijské kávy je hodnocena jako vynikající. Federation Nacional de Cafeteros de Colombia („Fedecafé“) definuje ta nejlepší zrna jako Supremo, o maličko nižší kvalita nese označení Excelso.

První a jediná kávovníková plantáž v zemi se rozkládá severozápadně od Káthmandú. Na úpatí nejvyšších hor, přibližně 450 m nad hladinou moře, jsou ty nejlepší předpoklady pro pěstování. Voda se na plantáž dostává přímo z Himaláje, z roztátého sněhu z Mount Ganesh Himal. Jedinečné klima i půda dávají vyrůst kávě té nejvyšší kvality s mimořádnou chutí: plné aroma, jemná kořenitost, lehký nádech ořechů a elegantní kyselost. To všechno je důvodem toho, že chuť kávy zůstane v ústech ještě dlouho poté, co šálek bude prázdný.

Nikaragua se dlouhá léta zmítala v občanské válce a k tomu v roce 1998 hurikán „Mitch“ zničil velkou část kávovníkových plantáží. Pěstitelé byli nuceni začínat znovu od začátku. Nejznámějšími oblastmi, kde se dnes kávě dobře daří, jsou Jinolega, Segovia, Matagalpa. Na většině z nich je kladen vysoký důraz na zastínění pěstovaných rostlin. Nejvyšší stupeň kvality je označován zkratkou „SHG“ („Strictly High Grown“).

Káva Arabica z panamské vysočiny se vyznačuje především pěknou plností a velmi jemným aroma. Je jen velmi málo kyselá, a proto vhodná i pro citlivý žaludek. V oblibě ji mají zejména milovníci kávy, kteří se jinak zdráhají dopřát si o jeden nebo dva šálky navíc. Káva z Panamy má jemnou nasládlou strukturu s živou a osvěžující lehkou kyselostí, její aroma připomíná květiny a ovoce. Nepříliš těžké tělo nepochybně potěší skutečné znalce.

Peru je v porovnání s jinými jihoamerickými producenty jen malým ostrůvkem v moři. Pěstitelé kávy jsou zde většinou organizováni do družstev a produkují zpravidla bio kávu. Překážkou většího rozvoje je místní nestabilní politická situace a vysoká inflace. Navíc 98 % všech kávovníků stále ještě roste v částečně nepřístupných zalesněných oblastech. Sklizeň z nich je sice možná, ale nelze je kultivovat a získat tak vyšší výnosy. Kvalita peruánské kávy je srovnatelná s ostatními jihoamerickými zeměmi, například se severním Ekvádorem. Nejlepší druhy pocházejí z regionů Chancahamayo, Cuzco, Ayacucho a Urubamba, přičemž nejvyšší stupeň kvality je označován jako „AAA“. Dobrá peruánská káva je kulatá a sladká.

Ještě před sto lety dokázali obyvatelé Portorika vypěstovat tolik kávy, že zaujímali šesté místo na celém světě. Káva se tu pěstuje stále, i když dnes v menším měřítku a je mimořádně kvalitní, ale také velmi drahá. Například Yauco Selecto, která zůstává až do nalodění neloupaná, aby neztratila nic ze své čerstvosti.

Káva z Tanzánie má obecně nižší kyselost a lehčí aroma než je v průměru u afrických káv obvyklé. Rozdíl vynikne zejména při srovnání s kávou ze sousední Keni. Vyniká však sladce ovocnou chutí a konzistentní graciézní plností. Káva z Tanzánie je navíc pověstná svou mimořádnou vůní, která okamžitě upoutá svým silným a kořenitým nádechem. Zvláštností zdejší kávy je relativně velký podíl perlových zrn. Ta jsou považována z hlediska chuti za intenzivnější než normální zrna, protože se v každé třešni vyskytuje pouze jedno a rostlina do něj může vkládat více síly. (V kávových třešních jsou normálně vždy dvě poloviny zrna.)

Káva z Ugandy je v porovnání s ostatními africkými druhy silnější a intenzivnější a má samozřejmě svěží ovocný nádech, typický pro všechny kávy z černého kontinentu. Nejvýraznější je v tomto směru ugandská odrůda kávy Robusta, která má velmi kořenitou chuť, plné aroma a vykazuje pouze lehkou kyselost. Díky těmto vlastnostem je velmi vyhraněná káva lehce stravitelná. Celkové prostředí v Ugandě, klima, velké množství srážek a relativně nízký počet škůdců umožňují přirozenou produkci.